Rozhovor Matěj Hodoušek

Matěj, 33 let, pohybový terapeut, lezení nesnáší a vůbec všechen sport zavrhuje jako absolutní zbytečnost v životě člověka.

Jak jsi se dostal k Fyziogym Cooper?
Cvrnknul mi do nosu na Facebooku, když jsem si užíval jeden ze svých prokrastinačních večerů. Byl jsem tou dobou ještě dřevák, ale tak nějak jsem tušil že mě to v budoucnu živit nebude. Zároveň jsem ale měl už i nějakou praxi ve fitness a tohle byl směr, který mi dával smysl.

Co Tě k práci terapeuta/trenéra přivedlo?
Asi osud těžko říct. V té době jsem dotahoval doktorát na zemědělce. Když jsem si udělal první kurz fitness trenéra, tak mi došlo, kde je moje místo. A když jsem začal pronikat více do terapií, tak mi to došlo ještě víc. Byl to takový ten zvrat v životě, kdy uděláš nějakou radikální změnu. A Bůh viděl, že je to dobré;)

Co se ti na této práci nejvíce líbí?
Interakce s klienty (já jim raději říkám lidi) a především jejich reakce na výsledek terapie/tréninku, že můžou vstát a jít do práce, že si můžou vylézt svojí vysněnou cestu, že se můžou pořádně nadechnout, v klidu se vyspat, zavázat si tkaničky, zacvičit si bez bolesti…to je důvod, proč to dělám. A to je taky důvod, proč je naše služba žádaná. Nemusíme se nikomu vnucovat, člověk prostě přijde, když ho něco bolí nebo chce něco zlepšit a odchází bez bolesti. Nemusím nikoho o ničem přesvědčovat a přemlouvat a pokud ano a ten člověk mi nevěří, pak je stejně naděje na úspěch terapie mizivá, takže se ani nesnažím přemlouvat. Energie v práci je tak vesměs pozitivní a klidná. No pak se mi samozřejmě líbí posilka v práci, že můj pracovní dress code jsou tepláky a triko a že vlastně nemám žádného šéfa, jehož nesmyslné příkazy bych musel plnit s veškerým sebezapřením.

Jsou nějaké zdravotní problémy, se kterými ses sám potýkal?
Od 4 do 18 let jsem hrál závodně házenou, což je jednostranný sport a kompenzace byla nulová. Takže celý život řeším problémy s tím spojené. Moje tělo v podstatě neví, co je to symetrie, ačkoli se ho to snaží naučit už nějakou chvíli. Jedna noha kratší, jedna ruka delší, žebra nakřivo. Jedna polovina těla silnější než ta druhá, ať dělám, co dělám. Dlouhodobě řeším problém s kyčlí. Začalo to když jsem dělal kickbox. Momentálně musím s kyčlí pracovat na denní bázi, aby nebolela, resp. aby nebolela v klidu. Volný a bezbolestný pohyb už nějaký ten pátek nezná. Bolest zad, loktů, prstů, atd. To jsou maličkosti, které k aktivnímu životu patří. Musím říct, že jsem za to všechno rád, i když mě to někdy trochu otravuje. Díky tomu se dokážu vžít do problémů lidí, kteří ke mně chodí a lépe jim pomoci. Bolest tu totiž není proto, aby nám stěžovala život. Je to jeden z prostředků, kterým s námi naše tělo komunikuje. Pokud se v ní naučíme správně číst, naučíme se tělu vyhovět a ono se pak nebude muset tak často ozývat.

Jak se Ti je podařilo vyřešit?
Je to jednoduché. Vnímám svoje tělo a pokud mi řekne, že je něco špatně, tak to nedělám nebo zvolím jinou taktiku. K tomu je samozřejmě dobré znát, co znamená “dobře” a co “špatně”.

Jak se s přibývajícími profesními zkušenostmi vyvíjí vnímání Tvého těla v každodenním životě?
S každým dalším kurzem se znovu začnu soustředit na to, co a jak dělám. Na prvních pár kurzech se jednalo o práci s vlastním tělem. Teď už spíše hledám paralely ke klientovu tělu. Samozřejmě, že bez dobrého vnímání svého vlastního těla, by ta práce asi nebyla možná. Nikdy nedávám svým klientům cvičit něco, co sám nemám odcvičeno. Můžu se pak lépe vžít do jejich situace a pochopit, proč jim něco nejde nebo naopak jde příliš snadno nebo proč se hodně které pozici dostavuje bolest.

Je něco, co bys ve svém profesním životě chtěla vylepšit?
Ideálně bych chtěl zastavit čas, nabýt tak přibližně 50 let zkušeností, a pak ho zase spustit. Potom bych chtěl mít rentgenový zrak, ruce které mohou procházet hmotou, hlas který umí vytvořit jakoukoli frekvenci a taky by se hodilo číst myšlenky. To by mi asi docela pomohlo.